16. 11. 2011 - 29. 01. 2012 | Dům umění města Brna

Brömmel promýšlí sofistikované fotografické postupy, které mu umožňují provádět „objektivnější“ záznamy reality. Následným seskládáváním jednotlivých částí záznamu vzniká celek, jakási „superrealita“. Tento záměr nejlépe vyniká například na sérii fotografií obřích přepravních lodí, které snímal z ptačí perspektivy z přístavních mostních konstrukcí. Takto vytvořený obraz vnímatelné reality je lidskému oku stejně nedostižný jako obrazy mikrostruktur zhotovené pomocí speciální snímací techniky. V nejnovější sérii nazvané Vila Tugendhat postupuje při manipulaci s fotografickým záznamem ještě dál a snímanou realitu obohacuje vloženou časovou smyčkou. Dosahuje toho jednoduchým prolínáním historické fotografie, na kterých jsou členové rodiny Tugendhatů zachyceni při každodenních aktivitách, s jím nasnímanými interiéry a exteriéry dnes už neobydlené vily. Prolínání reality historické a současné umožňuje Dirku Brömmelovi „zviditelnit pohyb času, a tím i věci s ním mizející nebo se proměňující“. Výstava vzniká ve spolupráci s Museum für Konkrete Kunst a její součástí je také katalog.

Kurátorkou výstavy je Jana Vránová
Vernisáž výstavy 15. 11. v 18 hodin v Domě umění

Dirk Brömmel studoval fotografii na Akademii výtvarných umění Johannese Gutenberga v Mohuči; v rámci tohoto studia vystavoval v Domě umění města Brna již v roce 2004, kdy se účastnil společného projektu studentů třídy Vladimíra Špačka a ateliéru Tomáše Rullera Atelier/Klasse – Klasse /Atelier.
Vila Tugendhat (postavena v letech 1929/1930 podle plánů architekta Ludwiga Mies van der Rohe), kterou poprvé navštívil v roce 2002, na něj zapůsobila nejen jako zásadní stavba moderní architektury, ale vnímal ji emocionálně, zaujal jej především osud jejích uživatelů, rodiny, pro kterou byla postavena. Vyhledal fotografie ze třicátých let, kdy rodina Tugendhatových v brněnské vile žila, a technikou sendvičové montáže integroval snímky z rodinných alb do současných záběrů z interiéru budovy. Výsledkem je série fotografických obrazů, v nichž se prolínají dvě časové roviny – momentky zachycující děti, rodinu, dobovou výzdobu interiéru a současné záběry vily. Pro tyto fotografie upravil interiér vily tak, aby autenticky odpovídal době, kdy rodina dům obývala, starým snímkům přizpůsoboval osvětlení, rekonstruoval i místa, odkud kamera záběry snímala. Lehký posun starých a nových snímků upozorňuje na manipulaci s fotografiemi i na skutečnost, že neexistuje harmonické propojení minulosti a přítomnosti; muzeální prázdnota a opuštěnost prostor, dříve obývaných rodinou, je o to výmluvnější. Neostré snímky rodiny působí jako obrazová sonda do paměti, jako snové sekvence, které autor zasadil do konkrétního prostředí. Pracoval při tom se záběry pocházejícími z ruky jiného fotografa, způsobem jejich použití je však oprostil od původního časového rámce, takže se staly součástí jeho pohledu na vilu.
Privátní minulost a muzeální přítomnost se navzájem dotýkají, splývají v jedno, výsledkem je iritující zviditelnění vzpomínek. Fotografie nelze vnímat jako rodinná fota ani jako fotografie architektury, jsou časově nezařaditelné, a tím je i těžko definovatelná jejich reálná souvislost. Nejsou fotografickou dokumentací vily jako ikony moderní architektury, Brömmel využívá specifických možností média fotografie k její odlišné vizuální interpretaci, vidí ji především jako obytný dům, spojený s životem jedné konkrétní rodiny.
Dirk Brömmel se s historií vily podrobně seznámil, a vzhledem k proměnám, kterými prošla, i k jejímu aktuálnímu stavu, na něj působila tak autenticky jako inscenovaná fotografie, jako interpretace sebe samotné. Jeho série o vile může být vnímána jako pokus o fotografické fixování autentických stop života, který se v ní odehrával.