Rozhovor Romana Dobeše

Michaela Maupicová a Vladimír Véla společně vystavovali v Galerii u Rytíře v Liberci. Oba spojuje podobný umělecký přístup, prožitá zkušenost i partnerský život.

Původně jsem chtěl s Michaelou Maupicovou a Vladimírem Vélou hovořit především o jejich práci. Jsou mladými umělci, finalisty letošní Ceny 333 Národní galerie, takže se to jednoduše nabízelo.

Záhy jsme se ale dostali tak trochu za oponu celého toho cirkusu, který se nazývá umění. Umění určitě cirkus není, tedy alespoň do té chvíle, kdy vstoupíte za oponu a zjistíte, že to celé, stejně jako v jiných oborech, není jen o upřímné touze po objevování a hledání nových definic a kánonů.

Za oponou najdeme na první pohled přítmí, člověk musí uvyknout a trochu se rozkoukat. I potom se zde najdou temná zákoutí, o kterých se ví, ale mluvit se nemá... Je nutné číst mezi řádky...

Vaše výstava v Liberci je jednou z prvních vašich větších výstav. Navíc se jedná o společnou výstavu, a to je asi úplně poprvé. Jak se vám líbí, je to pro vás možnost vidět své práce v nových významech a souvislostech?
Michaela Maupicová: Pokud jde o prostor galerie, já jsem ho vnímala celkem komplikovaně. Je hodně členitý a veliký. Galerii jsme vlastně viděli předem jen jednou. Během instalace se ukázalo, že to bude celkem složité celé to naplnit tak, aby to mělo smysl. Prostor sám o sobě se mi líbí. Jako sochařka, která pracuje s prostorem, mám trochu problém s technickými detaily, jako jsou závěsné systémy nebo osvětlení. Pro mě působí rušivě. S tím ale já nic dělat nemohu. S celkovou koncepcí výstavy jsem spokojená a bylo to pro mě i celkem překvapivé. Myslím, že naše vystavené věci si sedly, komunikují spolu a doplňují se, podporují. Nevím, čím to je. Asi se s Vladimírem do určité míry ovlivňujeme, jsme spolu každý den, takže je to asi přirozené.

Vladimír Véla: V minulosti jsme několikrát, v mnohem menším rozsahu, vystavovali společně. Už tehdy to v podstatě společně fungovalo. Lze najít podobnosti v tvarosloví a tématice.

Jestli to mohu trochu zjednodušit. Oba pracujete z určitou transformací obecně známých věcí, znaků, které přetváříte v nové obrazy a artefakty. V čem je to pro vás důležité, proč právě tento přístup přetváření?
Michaela Maupicová: Mně jde o to, že klasické sochařské formy dnes už vlastně nefungují, jsou příliš ohrané. Už neexistují klasičtí zadavatelé, architekti, kteří by řekli, sem chci dát sochu. Myslím, že postupem času se forma cestou přes všechny různé ismy abstrahovala až do současnosti, kdy se vlastně zabýváme otázkou, co je vlastně umění. Takže pro mě je to práce s klasickým objemem, ale s novou interpretací. Pro mě je to hledání formou předefinování. Konečná interpretace je i na divákovi. Baví mě na tom právě různé možnosti interpretace, kdy mi někdo může odhalit úplně nový pohled, který jsem původně neviděla.

Vladimír Véla: U mě to je tak, že věci, které se v mých obrazech objevují, důvěrně znám. Třeba jsem si s nimi hrál, když jsem byl dítě. Spojuje je to, že na mě silně působí jako znak ve svém tvaru. I když se to možná nezdá, v mých obrazech je vazba na realitu celkem veliká. Takže konkrétní věc je pro mě odrazovým můstkem jak do toho vkročit. Mám tvary, předměty, věci, ze který stavím obraz. Často mám ale problém, když to sklouzává příliš k reálnému předmětu, vytrácí se tajemství. Takže mě baví síla výrazu a tajemství. Když malbu dokončuji, konec se sám vyjeví. Důležitý je také samotný proces malování. Obraz má potom pro mě sílu a člověk vlastně ani neví proč.

Pro mě osobně by asi byl traumatizující okamžik právě moment, kdy bych měl říct, je to hotové. Jak se s tím vyrovnáváte?
Vladimír Véla: To je pro mě strašné. Myslím, že dnes je to s obrazem těžké. Někdy z toho mám pocit, jako bych ani nevěděl jak malovat. Myslím si, že důležité je dělat pomalu, nemalovat proto, abychom mohli hlavně vystavovat. Tak si myslím, je možné dopracovat se ke kvalitě, která může být ukrytá v malém počtu prací. Člověk a jeho práce se vyvíjí a je těžké se k něčemu vracet. Po pár měsících už se prostě nevrátíš ke stejné věci.

Oba dva jste finalisty letošní Ceny 333 Národní galerie pro umělce do třiatřiceti let. Jaká to byla zkušenost, byla to vaše první soutěž, je to motivace do další práce? Mělo to nějaký konkrétní dopad, třeba na nové zakázky, prodej děl?
Vladimír Véla: Poprvé to nebylo. Na tuhle cenu jsem se hlásil už dvakrát. Předloni jsem vlastně začal fungovat znovu samostatně po ukončení AVU. Různých skupinových výstav už byla hromada. Je pravda, že tahle cena je asi taková viditelnější prezentace. Je to i stimul do další práce. Pokud jde o nějaký konkrétní dopad, tak ten jsem opravdu nepocítil a myslím, že je to u všech podobné. Určitě mi to pomohlo překonat právě to období, kdy člověk skončí školu a už je odkázaný opravdu sám na sebe. Ukončením studií, kam člověk přichází jako umělec (smích) a stává se součástí umělecké scény, tohle všechno končí a člověk se vlastně asi musí vrátit na začátek.

Michaela Maupicová: Já jsem to měla podobně. Po ukončení AVU následoval půlrok, kdy se nic moc nedělo, žádná výstava se nerýsovala. Cítila jsem, že je to těžké, když člověk vypadne ze školy. Tak jsem se přihlásila do soutěže, kterou pořádala nadace pro architekturu (Leinemann-Stiftung für Bildung und Kunst Berlin) v Německu v Berlíně, kde jsem získala druhou cenu. Nadace odkoupila vítězná díla, vydala katalog a uspořádala večer s celou porotou, kde došlo k zajímavým konfrontacím a diskuzím. Na Cenu 333 jsem se přihlásila asi hlavně s vidinou možné výstavy. Konkrétně u téhle ceny je to složité. Média to nějak zpracují… Je spousta lidí, kteří Národní galerii zavrhují. Takže vlastně nevím, jestli to je úspěch nebo ne. Ale stejně, jak říkal Vladimír, pro další samostatnou práci to bylo důležité. Psychické povzbuzení. Jak řekl Vladimír, konec školy je vlastně teprve začátek. Už tu není hlavička AVU nebo jméno vedoucího ateliéru a s tím související věci. Člověk jede dál sám na vlastní triko a školy dál chrlí nové lidi. Je to těžké období, ve kterém se teprve ukáže… Také se spoustě lidí stane, že jednoduše zmizí…

Jak vnímáte skutečnost, že umělec kromě toho, že tvoří, musí mít i spoustu dalších vlastností, jako jsou například manažerské schopnosti… Nebo jak to je, je lepší se tlačit nebo vyčkávat a pracovat?
Michaela Maupicová: Zdá se mi, že je to už dávno rozdělené na managery, kurátory a umělce a přijde mi, že umělec má v tomhle šíleném řetězci tu poslední pozici. Čím dál tím víc. V návaznosti na to výstava není umělců, ale je to výstava kurátora, který ji uspořádal a řekl pěti umělcům, udělejte nebo půjčte mi tohle a tohle, protože to je teď můj projekt. Takže určitě je hodně důležité mít někoho z těchto lidí v zádech. Člověk to určitě musí vnímat komplexně, musí mít kontakty a tak. Protože jinak se opravdu nic nestane.

Máte například nějaké srovnání s touhle problematikou v zahraničí. Třeba z Berlína?
Vladimír Véla: To byla tvrdá srážka. Venku tohle celé funguje úplně jinak.
Michaela Maupicová: Naprosto jinak.
Vladimír Véla: Míši se například ptali, jaká galerie ji v doma zastupuje. Když jim řekla, že ji nikdo nezastupuje, že normálně hodí do práce a po večerech dělá objekty nebo točí videa, tak jim spadla čelist. U nás je to v tomhle pořád takový underground.

Michaela Maupicová: Funguje to jako underground, ale underground jako takový tady není.
Vladimír Véla: Chlupecký už někdy v 80. letech psal o českých umělcích, kteří chodí do práce a po večerech tvoří. Na tom se do dneška do určité míry nic nezměnilo. Nevím, jestli je to dobře…

Takže je to jednoduše těžké…
Michaela Maupicová: Nejtěžší je to opravdu v momentě, kdy člověk vypadne ze školního vakua a srazí se s realitou a přijde o poslední iluze…
Vladimír Véla: Ono to není zas tak těžký, spíš vysilující. Spousta lidí se toho tak vyděsí, že rychle začnou dělat úplně něco jiného. V některých případech se v tom prostě nedá pokračovat, protože okolnosti jsou tak složité a náročné, že s tím musíte přestat… Sám cítím, že mě hodně vyčerpává a vlastně odvádí od malování právě ty starosti okolo převážení obrazů, psaní životopisů, textů a tak. Takže by bylo určitě dobré, kdyby se tu objevili lidé, kteří by se o tohle starali… Třeba se to zlepší.

Michaela Maupicová: Podle mě by tyto věci měly jít ve spolupráci s teoretiky, kteří se zajímají o současné dění na scéně, ale těch je hrozně málo. Když mluvím s lidmi, kteří například dělají doktorát na fildě, tak vlastně zjišťuji, že jejich studium umění ani k současnému umění nedošlo. Pokud to chtějí dělat, musejí to všechno nastudovat sami…

To se, obávám, dostáváme k obecnému problému českého školství, které, místo aby kladlo důraz na moderní dějiny, věnuje neúměrně času prehistorii. Těžko se potom navazuje a podle mě by to tak mělo být na to nejsoučasnější vědění. Ať už jde o umění nebo jiný obor…
Vladimír Véla: Člověka to strašně brzdí. Každý, kdo se opravdu zajímá, si to dřív nebo později najde sám, ale mělo by to být jinak. To je jasné.
Michaela Maupicová: Školství je jednoduše špatně nastavené…
Vladimír Véla: (smích) To jsme se dostali daleko (smích).
Michaela Maupicová: (smích)

Myslím si ale, že je to důležité říct…
Vladimír Véla: Jo, je vidět, za jakých okolností a z jakých pocitů se umění rodí…
Michaela Maupicová: Podmínky nejsou ideální, ale pro všechny stejné…
Vladimír Véla: Ale pocity z práce skvělé, ne?
Michaela Maupicová: (smích) No určitě.

Vladimír Véla: Mě to baví, opravdu. Hodně. Ale politika v umění mi kazí náladu. Hlavně když se o tom musí stále mluvit, nemyslím teď tenhle rozhovor...
Michaela Maupicová: Je to problém celé společnosti. V Čechách nejsou děti k umění vedené, neexistuje trh s uměním, lidé si domů většinou nekupují umělecká díla, nechodí na výstavy... V Centre Pompidou vidí člověk skupiny malých dětí s učitelkou, kreslí si a baví se interaktivními programy. Odpočinou si, pobaví se, seznamují se s uměním a zvyknou si tam chodit, už když jsou malé, a některým to vydrží a rádi se vracejí, jednoduše je pro ně kultura důležitá. U nás jdou lidi na muzikál a řeknou, že byli v divadle…
Vladimír Véla: A mistr kultury řekne, že má rád Kabáty…

A dál už se jen všichni společně tragikomicky smějeme…

| more...