Rozhovor Romana Dobeše

Galerie Die Aktuälitat des Schönen... v Liberci představila instalaci Václava Krůčka. Jemná práce je obrazem svého autora.

Subtilní instalace Václava Krůčka naprosto odpovídá svému filozofickému základu a také samotné osobnosti autora. Na několik otázek jsem se zeptal přímo Václava Krůčka.

Mohl byste na začátku říci něco o sobě? Váš životní příběh, když pročítám jednotlivé části vašeho bodového životopisu, musel být velmi zajímavou, možná až dobrodružnou cestou?
Ano, i když z dnešního pohledu mi to připadá jako přirozená věc. Lidé u nás jsou už dnes, díky odlišným podmínkám, docela zvyklí vést to, čemu se tenkrát říkalo dobrodružný život. Byl jsem bez závazků a umění bylo mou jedinou hnací silou. Po vystudování AVU a několika letech strávených v Praze jsem odešel v roce 1986 do Rakouska, po půl roce pak do Austrálie.

Pobýval jsem sedm let v Sydney, kde jsem měl galeristu i přátele. Po jeho smrti a cestě do USA a Evropy jsem se vrátil do České republiky v roce 1994. Pobýval jsem několik let v Brně, kde bylo přívětivé prostředí pro můj typ práce. V roce 1996 jsem využil pracovní příležitosti a mého australského pasu a odešel do New Yorku. Pak zpět do Prahy. Od roku 1999 jsem opět začal létat do Sydney. Nyní žiji střídavě v Praze a s přestávkami v Sydney, kde máme s přítelkyní stále ještě adresu a přátele.

Dočetl jsem se, že zásadním určujícím vlivem vaší práce bylo setkání s domorodými umělci Austrálie. Jejich přístupy při tvorbě tradičních motivů, to jak ve svých kresbách vyplňují plochu jednotlivými body. Je to skutečně tak? Mohl byste to blíže popsat?
Spíše než s domorodci jsem se setkával často s nejlepšími ukázkami jejich umění. Původní obyvatelé, kteří ještě nepodlehli evropskému vlivu, neznají kompozici typickou pro západní kulturu, která je založena na vyvažování a vzájemném balancování obrazových prvků evokujících většinou konečnou iluzi. To nejkrásnější australské domorodé umění používá systémy bodů a linií, které jsou zahušťovány a zřeďovány a tím vytvářejí něco jako „energetická pole“.

Stále sice vypráví příběh, který je pro domorodce důležitý, ale jinými prostředky. Na jedné z mých přednášek jsem porovnával jejich práce s některými díly amerických modernistů 50. a 60. let minulého století. Na jedné straně síla přirozeného instinktu a intuice, na druhé straně dlouhá cesta intelektuálního vývoje, která se nakonec setká v podobném výsledku – univerzálním jazyku abstrakce. Domorodci by například pochopili Jacksona Pollocka okamžitě, mnohem dříve než teoretikové umění a většina divácké obce.

Jaká je vaše zkušenost s uměním v Austrálii? Jaké tam mají umělci podmínky?
Profesionální výtvarní umělci žijící v Austrálii v centrech se uměním uživí, někteří velice dobře. Je třeba ale poznamenat, že umělecký život i galerijní provoz se výrazně rozvinul až v posledních 20 letech. Austrálie však nadále ctí určitá pravidla, daná koloniální tradicí. Tradiční obraz (i abstraktní) a jeho adjustace je stále na prvním místě. Stejně tak se respektuje až druhá generace emigrantů, nově příchozí do uznávaných kruhů vetšinou neproniknou. Pokud se chce umělec v Austrálii vážně zabývat pouze konceptem, musí cestovat. Hodně dobrých australských umělců žije v Berlíně, Paříži, Londýně nebo New Yorku.

Programově a dlouhodobě pracujete s minimálními formálními prostředky. Vaše práce popisuje vlastně Nic. To, co se nachází mezi dvěma předměty, dvěma slovy. Nebo je to jinak?
To, co vlastně vytvářím, by nemohlo vzniknout bez určité zkušenosti z Austrálie. Paradoxně pro mne však neznamenala nějakou zásadní inspiraci, spíše vyprázdnění dané samotou, kterou nikdo, kdo tak daleko neodjede a neprožije si ji, nepochopí. Redukoval jsem prostředky na minimum. Určitá sebekázeň a disciplína mi dovolila najít si vězení, ve kterém se cítím konečně svobodně a mohu tedy volně pracovat s těmito omezenými prostředky. Filozoficky - má práce je o nepatrných diferencích uvnitř Stejného.

Běžnému životu příliš nerozumím a také nemám k němu co říci. Vše je o estetice, která se v určitém bodě mění v etiku, zvláštní životní postoj. „Nic“, o kterém mluvíte, se samozřejmě nedá popsat ani úspěšně zachytit. Práce jsou spíše o určitém „těkání“ na hranici viditelnosti a prázdno spočívá v mezerách, které jsou svým způsobem aktivní.

Konceptuální přístupy v umění jsou dnes, podle mého názoru, často zneužívány nebo vyprazdňovány některými pracemi jen pro efekt. Jaký je váš názor?
Zásadní změna ve všech oblastech umění nastala asi v polovině 80. let. Tehdy pronikl do umění byznys a marketing. Lidé měli už dostatek finančních prostředků a chtěli se bavit. Uměním se však nedalo ještě vydělat. Vše důležité (pro někoho nudné) bylo proto doslova „převálcováno“ šokem a iluzí vytvořenou novými technologiemi.

Dnes už to je spíše kvantitativní záležitost a při troše talentu se tím dá v zahraničí vytvořit slibná kariéra. Existují však ještě nepatrné zbytky umělců, kteří „bádají“. To jsou individuality žijící většinou jen poblíž světových center, kde existuje vysoká intelektuální kapacita a kde mají své příznivce. Díky internetu je možné tyto umělce najít, ale to vyžaduje už velikou zkušenost v oboru - nebo se tito umělci už ve své oblasti stávají klasiky.

Je něco, co byste chtěl u nás ocenit nebo i naopak kritizovat, jaký je umělecký život v zahraničí ve srovnání s podmínkami zde?
Tato otázka navazuje na předcházející. Já sám vystavuji už jen příležitostně a zná mě jen malý okruh lidí, kteří se reduktivním uměním zabývají. Česká republika je vyspělá a docela kultivovaná země, to si člověk uvědomí, když cestuje. Je proto veliká škoda, že talentovaní umělci u nás zůstávají většinou neobjeveni.

Je to vinou celého systému a neochotě se vzdělávat. Pak se totiž naslouchá jen trendům, protože je to rychlé a pohodlné. Pokud nemají umělci štěstí a není na ně poukázáno zvenčí, pod tlakem okolností zmizí nebo se zabývají třeba jinou činností. Možná, že je u nás možné uživit se malováním obrázků, ale uměním jako konceptem se prostě živit nelze. Ale ten, kdo uměním skutečně žije, by se tím raději neměl zabývat.

Více informací: www.krucekvaclav.com

| more...