Rozhovor Romana Dobeše

Jeden z nejvýraznějších malířů představitelů nové figurace Rostislav Zárybnický (1936) vystavuje v současné době v Galerii U Rytíře. Až do 6. ledna 2010 je možné vidět jeho práce převážně z posledních dvou let.

V Liberci žijí lidé, kteří svou prací a životem ve zdech města mezi dvěma pohořími spoluvytvářejí kulturní historii tohoto místa. Jedním z těchto obyvatel údolí mezi Jizerskými a Lužickými horami je malíř Rostislav Zárybnický. Tiše a relativně v ústraní intenzivně maluje ve svém dlouholetém ateliéru v devátém patře jednoho z nejvýraznějších domů v Liberci na Soukenném náměstí.

Jen samotná návštěva tohoto místa by mohla být námětem několika stránek úvah například na téma paměti věcí nebo osobní snahy a investování energie do vytvoření obrazu. Obrazu vlastního světa, vzpomínek, představ, idolů, symbolů, významů, ...

Proto lze tento rozhovor považovat jen za tu nejlehčí skicu, která by snad mohla pracně vést ke konečnému obrazu jednoho člověka. Když se k tomu navíc přidá, po hodině a půl, která utekla jako voda, nedostatečná energetická kapacita diktafonu a jeho vypnutí, po kterém teprve následuje ten pravý rozhovor, je to opravdu jen letmé setkání. Je to ale setkání, ze kterého se nerado odchází ...

Jak vnímáte svou současnou výstavu v Galerii U Rytíře?
Na výstavě jsem se potkal s Rudou Hůlkou a on říkal: „To jsem překvapený, tady čtu, že máš teprve třicátou výstavu. Tak málo?“ A já jsem mu na to řekl, hele, z toho devátého patra transportovat těch třicet výstav, to stačí. Ale ne, i kdybych měl ateliér v přízemí, asi bych víc výstav nedělal, protože pro mě má výstava smysl, když udělám nějaké nové věci a vynesu je do jiného prostředí, na jiný vzduch, do jiného světla, na jiné stěny, dám si to do jiných souvislostí. A tam si uvědomím něco, co mě v ateliéru nemůže napadnout. Takhle ne, tohle ano …

Stane se, že po výstavě na některém obraze ještě pracujete?
Taky, taky. Není to převážně, ale … U některých věcí vím, že jsou hotové, ani to nejde zlepšit. Podívejte, takové ty strukturální pastózní věci se těžko přemalovávají. Na tom nejde moc dělat. Hladká malba, to je snazší. Což o to, i pastózní věci jdou předělat, ale spojit to s okolím, s tím původním, to je největší úskalí.

Takže ano, přemalovávám často, ale jen pokud je barva zavadlá, ale ne suchá. Předělávání je součástí mé práce. Jsem malíř, který nepracuje tak racionálně, aby představu vedl od začátku do konce v nezměněné poloze. U mě se to hrozně mění. Přemaleb je kolikrát spousta. Dílčích věcí, detailů a tak. Nebo figury přibývají, ubývají. Je to spíš takové intuitivní malování, zběsilé. Člověk si u toho všelijak nadává, drásá se a třeba taky kleje. Proto je dobře, když malíř maluje sám (smích).

Jako že si nadáváte a křičíte, sakra jak to tam mám dostat…
No ano, nebo si ulevím sprostým slovem, že. To je normální, protože člověk přeci jenom má nějaké očekávání, barvu kupříkladu potřebuje na plátno dostat tak, aby byla polořídká a vylila se, poloprůhledná lazura například. Ne vždy se to daří, zkušenosti jsou vždy nějak omezené.

Takže v galerii můžeme vidět vaše nejnovější věci … Měl jste první možnost vidět své obrazy v jiném prostoru…
Převážně tam jsou obrazy z posledních dvou let, tu a tam nějaká věc z posledního desetiletí, ale takové, které nebyly nikdy vystavené. Jsou tam jen dvě hlavy, které už vystavené byly. Pro mě ani není zajímavé vystavovat věci, které už jsem na jiné výstavě měl.

Patříte k nejvýraznějším autorům takzvané nové figurace, která se v historii české malby začala prosazovat na počátku 60. let 20. století. Přesto jste se v té době rozhodl přesunout z Prahy do Liberce …
Přesouval jsem se do závětří a byl jsem si toho vědom od začátku. Pravda, představy byly jiné. Liberec byl tehdy místem se svým kulturním klimatem hlavně v konfrontaci s tím, co potom následovalo v 70. letech. Já jsem se do Liberce stěhoval v 68. roce a přímo jsem se po cestě potkával s tanky.
Takže očekávání bylo jiné. Potom se to vyvíjelo tak, že jsem tu byl spíš inkognito. Naštěstí jsem měl nějakou práci v Praze, s kolegou jsme dělali výzdobu architektury. Když to tam skončilo, přišla otázka živobytí. Okolnosti se však komplikovaly, svaz výtvarníků byl zrušen a hrozilo mi i to, že přijdu o registraci u fondu výtvarných umění, což by znamenalo konec práce, případně stát se nedělním malířem. Naštěstí jsem pak z toho vykličkoval.

Když byste měl srovnat problémy a životní situace, kterými jste musel procházet vy jako mladý začínající malíř a tím, s čím se potýkají mladí autoři dnes. Jsou na tom hůř, lépe?
Že jsou na tom lépe, to bych neřekl. Myslím si, že to mají v něčem těžší, už jen ve vlastní orientaci. Protože kdo není mimořádně disponovaný, obdařen vnitřní silou, pro toho je orientace a hledání místa v kumštu, kde je dnes téměř všechno možné, obtížné. Vývoj se neodehrává vzestupně, ale v jakýchsi vlnách. Nastupující generace popírá a odmítá tu předchozí, my jsme to taky tak měli.

Nám nahrávalo, že takové to mrtvo 50. let v letech šedesátých odeznělo. Já jsem odešel ze školy ve dvaašedesátým, pak jsem šel na vojnu a po návratu bylo v Praze báječné klima. Pokud jde o vlnu nové figurace, já jsem k tomu dneska rezervovaný, nikam se nezařazuji, ale mladý člověk je náchylný k té generační pospolitosti. Taková ta generační pospolitost, houfování. Ten proud, který říká toto jsme teď my. Takže já jsem tomu taky tehdy věřil a myslím, že jsem přeceňoval význam slova „nová“.

Ono je vždycky všechno nové a potom je to zase rychle staré, v tom kvalita není. Tak je to pořád, jak tehdy, tak teď. Akorát čeho je mi líto a často si postesknu, že profesionální malířská dovednost upadá. Samozřejmě nás to také postihlo, protože už to trvá sto padesát let od impresionismu. Recepty a zásady, které se uplatňovaly, obecně se vlastně ztratily, když přišlo moderní umění, kde malířskou techniku má každý svou. Řemeslo se individualizovalo a diferencovalo.

I nám profesor říkal na škole, že techniku malby nás učit nemůže, protože s ní bychom přebírali jeho výtvarný názor. Učení je vždycky problematické. Dnes je jakékoli řemeslo a jakákoli potřeba umět programově odmítáno. Ne u všech, ale u mnohých snad ještě ano. Tuhle jsem mluvil s jedním mladým malířem a on říkal: já to nechci, nepotřebuji se něco učit technologicky, technicky, protože by mě to omezovalo, potřebuji zůstat svobodný, abych byl autentický. Zní to jakoby logicky. Trošku tomu nerozumím, avšak nekritizuji, jen si myslím, že je to naopak. Co umím, mi svobodu dává, co neumím, mě omezuje.

Tenhleten spor nebo svár mezi generacemi vždycky doutnal. Není tu ale o čem mluvit, protože vítěz je předem jasný. Jsou to ti mladí, my zmizíme a oni budou určovat vývoj. Tak to bylo a bude vždycky. I v dobách největší duchovní devastace tady kumšt byl, a pokud tady bude člověk, tak se to nezmění.

Lidé jsou pořád více méně stejní, zkušenost je nepřenosná…
Ano. To také hraje roli. Samozřejmě vím, že to, co dělám se může mladým jevit jako anachronismus. Jako třeba s tím poloholandským zátiším, které vystavuji U Rytíře. Tak co to je? Může se to nazvat pouhou popisností, ale ono to zase není tak snadné. Snadné by to bylo třeba pro staré holandské mistry, ale my ve srovnání s nimi nejsme tak vyzbrojení, prostě umíme toho málo. Všichni jsme žabaři.

Což potvrzuje i názor mladých autorů, o kterém jste se zmínil...
Řemeslnost se vytrácí, není potřebná. Je to taky takhle ... V historických dobách byl malíř řemeslník. Musel ovládat řemeslo a ovládali ho všichni v celém cechu, i ti pomocníci se to museli naučit. A všichni se uplatnili, vždyť lidská ruka byla jediným zobrazovadlem. Umělecké veličiny, které dnes známe, ti to řemeslo holt přesáhly.

To něco, čím ho přesáhly, je vždycky těžko definovatelné. Dnes už malíř není řemeslník, ale především intelektuál. Pro mě obraz, který manifestuje bůhví jakou myšlenku a není dost poutavý po stránce udělání, nic neznamená. Ideální pro malíře je, když nejméně za nějakých padesát let, to tedy nejméně, budou jeho obrazy k vidění a někoho zaujmou. Má to i tu výhodu, že malíř může umřít s blahou nadějí, že to tak bude (smích). Protože ten humbuk kolem toho, sotva se to namaluje, ten vyprchá.

To je asi typický syndrom dnešní doby. Upřednostňujeme formu před obsahem. Reklama a iluze z ní plynoucí jsou toho ideálním příkladem...
Ano, to jste řekl správně, ale marná sláva, žádný obsah bez formy neobstojí, obsahem je člověčina, která se do obrazu dostává až s formou. Já jsem to možná moc zjednodušil. Na akademii vede ateliér klasických malířských technik Zdeněk Beran. Znám ho dobře od školních let, to se lidi poznají nejlépe. On byl člověk velmi disponovaný, nadaný, talentovaný.

Některé lidi, kteří od něj z ateliéru vyšli, jsem viděl na několika výstavách a musím říct, že se něco naučili. Není jich mnoho, ale do dneška si pamatuji například Hynka Martince. Je to trošku poplatné dějinám umění, konkrétně italské renesanci, ale je to stejně něco obdivuhodného. Je to takový Filippo Lippi. Takže řemeslo se špatně křísí a samozřejmě to musí komunikovat s dobou, kterou žijeme, a to není jednoduché.

Vy sám sledujete současný vývoj, nejnovější tendence, nejmladší autory?
Pokud jde o situaci na Akademii, tak tu neznám, ani nevím, co všechno se tam dnes učí. Občas, když mluvím se svými vrstevníky, přáteli, tak mi přinesou nějaké zprávy. Často jsou rozladění právě tím, co je vidět v malířských ateliérech.
Hloupé fotky na stěnách, barvy tam nevoní, jako to bývalo (smích), tak já nevím. Důkladně všechnu tu novost samozřejmě nesleduji. Ale když mě nějaká výstava osloví, tak za ní i jedu. A potom taky trochu odborný tisk, ale že bych za tím nějak cíleně šel, to ne.

Jak jsem se dočetl, dětství jste strávil na Ukrajině a bylo to pro vás zásadní rozhodnutí, když se vaši rodiče spolu s vámi přestěhovali do Československa. S ohledem na vaši třicátou výstavu v Galerii U Rytíře bilancujete, vzpomínáte na dětství?
Podívejte, každý člověk v mém věku na dětství s nostalgií vzpomíná. Je pravda, že můj život se dělí na dětství přibližně do mých deseti let a dobu potom. Dětství bylo úplně něco jiného a těžko si představuju, že se mnou vůbec souvisí. Zpočátku polská téměř idyla, kterou pamatuju jen nezřetelně, pozdější sovětizace, válka, krutosti poválečné, to pamatuji lépe.

Vracíte se k tomu ve své malbě?
Jo, až tak posledních deset let jsem pár takových věcí udělal, dotkl se toho. Ale nedělal jsem to nijak programově. Jednoduše mi to tam nějak vlezlo. Na výstavě je jeden obraz, jmenuje se Na Sibiř, jsou to takové útržky zapomenutých vjemů.

Vrátil jste se někdy podívat se, jak to tam dnes vypadá?
Já jsem nechtěl. Můj bratr tam byl. Když jsem slyšel, jak to tam vypadá … Náš dům nestojí, je to tam zbídačené a místo prašných cest je všude vylitý asfalt, to jo. Asi bych rozpoznal konfiguraci terénu, ale všechno už je jinak. Mám vzpomínky a nechci si je rušit.

Jak to máte s pocitem domova?
Pocit domova se u mě váže k Žatci, kde jsem od svých deseti do dvaceti žil a rostl. Je to i dost rozhodující doba, takže asi proto. Nějakou dobu jsem byl v Praze, ale mnohem déle žiju v Liberci. Ale i tak je mým domovem spíše Žatec, je to zvláštní. Do dneška tam rád zajíždím.

Je to doba, kterou má člověk vždycky spojenou s prvními zážitky. Všechno bylo poprvé…
Ano, ano. První okouzlení…

První opití se u ohně a spaní na mezích…
Jo, jo, přesně. Jasně, jasně. Dokonce školou stíhaný a dvojku z mravů, za nějaké opilství … v den výročí Velké říjnové revoluce … (smích) Cihelna v Žatci, to je pro nás zúčastněné pojem …

Kdybych se vás zeptal na radu, co byste mladým autorům poradil?
To je opravdu těžké a hodně individuální. Každý člověk má jinou životní situaci. Kdybych měl ale něco radit, řekl bych asi, že považuji za důležité nenechat se strhnout nějakými momentálními tendencemi a investovat energii do hledání vlastního vyjádření. Řekli to jiní a já to tak taky mám, malířství je umění trpělivosti.

| more...