Rozhovor Romana Dobeše

Fotografové pražské FAMU Ondřej Bouška a Jan Šimánek se sešli ve společném výstavním projektu v prostoru Galerie U Rytíře v Liberci. Jejich výstava, hraničící s prostorovou instalací, nese název Tma. V Galerii U Rytíře ji mohou návštěvníci shlédnout do 31. března.

Jedná se první společný projekt autorů, které dohromady svedla příležitost vystavovat v liberecké galerii, ale také samozřejmě podobné přístupy a pohled na fotografické médium. Ondřej Bouška a Jan Šimánek se rádi toulají nejen noční krajinou. Výsledkem těchto pobytů ve volné krajině jsou fotografie, obrazy, které jsou prosycené vlastním osobním, někdy až mystickým prožitkem. Následující rozhovor s autory výstavy přináší trochu více světla i do osobních motivací a autorského přístupu těchto mladých fotografů.

Pro začátek, můžete říct něco o sobě, vaše cesta k fotografii?

Ondřej Bouška: S fotografií jsem dostal do kontaktu přes svého dědu, který byl fotoreportérem ČTK. Chtěl nám ukázat, jak probíhá vyvolávání filmů a zvětšování fotek. Nejdříve mě celý proces moc nebavil. Až když jsem pak začal fotit sám a samotný proces se stal jen nutným vyústěním samotného focení, začala mě fotografie bavit. Pak se mi povedlo se dostat na fotografickou střední školu a po maturitě i na FAMU.

Jan Šimánek: Jsem poměrně introvertní, málomluvný člověk. Fotografie mi velmi těsně přirostla k srdci jako nenásilný prostředek k otevření určitých jinak těžko formulovatelných otázek a k zachycení pohybů uvnitř mého světa.

Potkali jste se na katedře fotografie FAMU v ateliéru plenéru Bohumíra Prokůpka.. Předpokládám, že to na vaši práci mělo zásadní vliv. Čím vás to ovlivnilo?

Ondřej Bouška: Setkání s Bohumírem bylo jedinečné v mnoha směrech, ať už šlo o způsob, jakým jsme se bavili o fotografii, ale především o běžných životních věcech nebo také o literatuře a hudbě. Bohumír s námi sdílel svůj zájem o krajinu jako takovou, o samotný pobyt v ní a o přesahy, které nejen krajina jako taková pro člověka nabízí. To bylo fascinující. Tématem ateliéru ale nebyl pouze plenér, nebyli jsme omezeni téměř ničím. Na setkáních ateliéru se tak scházeli lidé s podobným zájmem a přístupem, se společnou fascinací určitými tématy a přístupy. Společné debaty, výměny názorů i pobyty v krajině pak byly společně s jedinečnou Bohumírovu osobností do značně určující i pro moje vnímání ke krajiny a přístup k tvorbě.

Jan Šimánek: Setkání s Bohumírem pro mne bylo zásadní snad ve všech ohledech. Často jsme se spolužáky hledali paralely mezi katedrou fotografie a školou čarodějů v Bradavivích; Bohumír byl jednoznačně náš Brumbál. Nedotknutelný, moudrý, přátelský, učitel - mistr. Měl ten typ pradávného citu pro Přírodu a její tajemství. Aniž by nám kdy sám ukázal nějakou ze svých fotografií, pokud jde o přístup, stal se naším prvním skutečným uměleckým vzorem.

Výstava kterou se společně prezentujete v Galerii U Rytíře, pojednává o základních elementech fotografie (potažmo celého výtvarného umění a vnímání vůbec) světlu a tmě. Ostatně nese název Tma. Světlo a tma jsou pojmy vyjadřující širokou škálu konotací. Čím je pro vás světlo a tma?

Ondřej Bouška: Výstava nese název Tma především proto, že se jistá negace světla, jako základního stavebního prvku fotografie, objevuje v některých našich pracích. Dalším důvodem pak určitě je i fakt, že jsme se pokusili přetvořit prostor galerie jeho částečným zatemněním. Tma v krajině je krásná a umožňuje pracovat se světlem, respektive různými zdroji světla, jako se základním stavebním prvkem fotografie. Je také vázaná s nocí, tedy časem, kdy je v krajině obvykle zvláštní klid. Absence běžného denního světla v krajině pak dává možnost se zabývat krajními polohami fotografie jako média, tak krajiny, respektive jejího záznamu pomocí fotografie.

Jan Šimánek: Během svých studií jsem se těmito souvislostmi a možnostmi jejich využití ve více-méně fotografickém médiu vcelku intenzivně zabýval. Zmínil bych jenom jeden pro mne důležitý praktický význam tmy / noci: noční krajina, prostá většiny jinak rušivých civilizačních prvků umožňuje různě úrovňová setkávání, v první fázi se svými strachy, po jejich překonání i velmi intenzivní prožitky přírodně spirituálního charakteru.

Vaše práce je mimo jiné úzce spjatá se samotnou přítomností a prožitkem ve volné krajině. Která fáze procesu vzniku je pro vám nejdůležitější, nejpřínosnější?

Ondřej Bouška: To záleží na konkrétním díle a jeho konceptu nebo principu, na kterém funguje a vzniká. Pro mě byl zatím vždy důležitější výsledek. Samotný proces vzniku a prožitek s tím spojený je také důležitý, spíš ale pro mě osobně. Následně se pak může stát inspirací i pro moji další práci stejně jako jiné výlety a pobyty v krajině i mimo ni.

Jan Šimánek: Nejdůležitější fáze procesu vzniku je pro mne fáze před - vzniková. Životní události, vnitřní pohnutky. Pobyt a práce v přírodě, s tím spojená radost. Pokud možno co nejčastěji.

Jakým způsobem souvisí vaše práce se samotným principem nebo procesem vizuálního vnímání? Zabýváte se elementárními složkami obrazu, redukujete ho na minimum, snažíte se tímto způsobem přehodnotit zaběhlé vzorce lidského vnímání?

Ondřej Bouška: Baví mě studie elementárního způsobu, jakým fotografie jako médium zobrazuje svět/krajinu. Baví mě některé z těchto principů pojmenovávat a nechávat se jimi fascinovat za pomoci omezení ostatních složek fotografického obrazu. O nějaké přehodnocování či pojmenování se ale primárně nesnažím. Spíše bych svůj zájem o obraz nazval fascinací fotografickým způsobem záznamu reality, která se projevuje právě v do určité míry krajních polohách fotografické práce.

Jan Šimánek: K jisté minimalistické formě vizuality, resp. životního stylu obecně se obracím prostě proto, že je pro mne přirozený. To znamená, je to primárně spíše způsob existence nežli snaha po nějakém přehodnocování či zkoumání.

Co vás dva svedlo dohromady? Vychází vaše spolupráce z podobného způsobu nahlížení nebo je to jinak? Vystavujete společně pravidelně nebo se chystáte?

Ondřej Bouška: Naše práce se snad do určité míry zabývají podobnými fascinacemi a tématy nebo jsou si v určitých polohách vizuálně blízké. Společná výstava je pak logickým vyústěním, zvláště u galerie rozměru té liberecké. Výstava v Galerii U rytíře je naší první společnou výstavou mimo školu, další společnou výstavu zatím nechystáme, to se ukáže až časem a podle příležitosti. Naše práce určitě ale budou vidět společně například na výstavě studentů a absolventů FAMU v Berlíně, která se koná letos v dubnu.

Jan Šimánek: Dohromady nás pro tuto výstavu poprvé svedla naše skvělá a prozíravá kurátorka Helena Musilová. Protože se mi s Ondřejem spolupracuje velmi dobře, dalším společným projektům jsem jedině nakloněn. Nicméně ve výhledu prozatím nic velkého nemáme.

Na čem v současné době pracujete?

Ondřej Bouška: V současné době se snažím najít způsob, jak se uživit a současně jak dál tvořit.

Jan Šimánek: Kromě diplomové práce o Bohumíru Prokůpkovi se intenzivně zabývám jarní péčí o ovocný sad (smích) Také plánuji založit ryze uměleckou živnost na fotografování svateb (smích)

Jaký je váš pohled na současnou fotografii? Jaká je fotografie na FAMU, co se tam učí?

Ondřej Bouška: Současná fotografie je velmi široký pojem, objevuje se v ní celá řada přístupů. Téměř každý si může najít její část, kterou bude obdivovat. Mě zajímá takový druh fotografie, který je možno prezentovat v kontextu současného výtvarného umění, jako další možné použitelné médium. Často jsou autoři těchto fotografií považováni spíše za umělce než za fotografy, což je dobře. Nepřestávají mě bavit nejrůznější konceptuální přístupy k fotografii, ať už zkoumají různé možnosti a hranice fotografického média, nebo pracují s fotografiemi jako s výchozím bodem pro další práci, kombinují ji s textem atp.

Studium jakéhokoli oboru na umělecké škole, bude vždy spíše o setkání s lidmi, kteří se zabývají podobnou problematikou. Důležitý je samotný dialog, výměna názorů, zprostředkování různých nových impulzů a rozšiřováním kontextu, v kterém se všichni zúčastnění pohybují, ať už jde o studenty nebo pedagogy. FAMU, stejně jako jakákoli jiná škola, by měla tento proces především podporovat, vytvářet pro něj prostor, ale na druhou stranu dávat celému studiu rozumný rámec, který je motivační a zabraňuje studentům být líní. Na FAMU se to myslím v rámci možností docela daří. Je ale potřeba říct, že je vždy otázkou každého studenta, co si ze školy odnese, co dokáže získat ze setkání s ostatními a jak dokáže využít možností, které FAMU nabízí, ať už jde o stáže nebo technické vybavení.

Jan Šimánek: Odpovím doporučením: tou nejlepší ukázkou současné fotografie potažmo výtvarného umění je podle mého aktuální výstava Michala Pěchoučka v galerii u kamenného zvonu v Praze. Co se FAMU týče, výborní pedagogové, otevřenost, zázemí. Skvělá škola. Nový pedagogové jako Štěpánka Šimlová a Štěpánka Štein výrazně přispěli ke zkvalitnění výuky i ke ztmelení skupiny studentů pro mimoškolní aktivity (smích)

Na vaší výstavě v Liberci vidím několik různých přístupů zpracování tématu krajiny. Některé práce jsou výtvarné, konceptuální, analytické, další lze považovat za druh landartu, jiné jsou záznamem akce. Který z těchto přístupů je vám nejbližší nebo jsou to pro vás jen různé cesty vedoucí ke stejnému cíli?

Ondřej Bouška: Pro mě se jedná o různé cesty vedoucí k podobným cílům. Landart obdivuji, konkrétně například raná díla Richarda Longa. Konceptuální přístupy mě fascinují. Snažím se vždy pro konkrétní práci použít odpovídající přístup či způsob zpracování.

Jan Šimánek: Různé cesty. Nejbližší je mi patrně landart.

| more...