Definování podstaty fotografií Miroslava Tichého, je podobné kroužení kolem domnělého středu. Touha jej lokalizovat a pojmenovat, se však často proměňující v pouhé bloudění v kruhu. Nejrůznější autoprojekce a přívlastky zahušťují „prostor" jeho fotografií natolik, že se z nich jejich autor pomalu vytrácí. Od šmíráctví, přes lépe znějící fascinací ženou po rozmělňování do problematických kategorií nejrůznějších konceptů.

Gianfranco Sanguinetti, sběratel fotografií Miroslava Tichého a jeden z realizátorů výstavy formuluje svou fascinaci takto: „Tichý na rozdíl od Drtikola hledá krásné, Drtikol hledá dokonalé. Tichého umění je založené na výmluvnosti symbolů, zvolil jsem tedy tyto symboly, které jsou pro jeho dílo charakteristické a stále se opakující. Tichý je velice důležitý, protože je univerzální". Sanguineti přistoupil ke koncepci výstavy přímočaře a naštěstí se vyhnul zbytečnému teoretizování. Fotografie pocházející částečně z jeho sbírky a ze sbírek Juliho Susina, Maxima Fedorowského a Georga Philippa von Pezold jsou tříděny do sekcí podle „anatomického klíče", jednotlivých partií ženského těla, které se ocitly v záběru fotografa. Gianfranco Sanguinetti tak vyznává obdiv k obsesím podobného druhu, k tomu co je v nich živočišného nikoli vysokého. Těkavá poezie výrazu je bezpečně navázána na fyzické tělo a teorie ji dále nerozmělňuje.

Důvody, které vedly Miroslava Tichého k fotografování, nebudeme nikdy schopni zcela odhalit a pochopit, protože se nikdy neobracel k nám, nikdy s námi neměl v úmyslu komunikovat. Vedl vnitřní dialog s osobitými pravidly, byl svým jediným posluchačem a divákem. Bizardní sedimentem času a špíny, který se pozvolna usazoval na podivuhodném rukopisu fotografií, je nyní prudce rozviřován, byť se přidružil zcela nezáměrně. Naivně lyrické pózy „předlistopadových" žen jen podporují nostalgické vzpomínky. Je to, co dnes obdivujeme a co udivuje na jeho fotografiích, jako nyní již poetické dobové reálie, novátorské pojetí kompozice, neotřelý přístup k fotografii, skutečně to, o co Miroslav Tichý usiloval, nebo lépe řečeno žil? Jistě mu nešlo o zachycení aury doby, která na sebe dnes strhává pozornost. Nostalgie se často proměňuje ve svébytnou estetickou kategorii, kategorií obecně sdílenou a sdělitelnou a o to více riskantní. Jako přednosti Tichého fotografií jsou často jmenovány modernost, výlučnost, nekomerčnost, ale také skandálnost. Způsob výpovědi, který si Miroslav Tichý zvolil, je nepochybně nevšední a výlučný, ale jistě není moderní a svým způsobem ani skandální. Modernost je spojena s pokrokovostí, s překonáváním, je to pohyb po linii mizící v úběžníku, ale tvorba Miroslava Tichého, byť systematická, je ryze bezčasová nebo existující v permanentním nyní. Neodehrává se v lineárním prostoru, nepřekonává a nestaví vedle sebe dřívější názory nebo teorie, nevyvozuje závěry, on sám je úběžníkem i linií, progresí zastaveného momentu. Jeho fotografie jsou autobiografickou topografií, ve které není záměrnost vnějškové konfrontace, o kterou se snažil ve svých malířských dílech, ale kde zůstala nepovšimnuta. A provokativnost a skandálnost? Milan Kundera užívá metafory strženého závěsu, který odděluje soukromé od veřejného, závěsu, který by měl být nedotknutelný a tady jako by se stržená draperie neustále zamotávala pod nohy přicházejícího diváka. Miroslav Tichý je enfant terrible svázaný do kozelce, veřejně sdílená intimita. Osobní se stalo veřejným a pobuřuje ne ze své povahy, ale z povahy kontextu a kontextů.

Originálnost a „uměleckost" fotografií je dotvrzována předchozím výtvarným školení Miroslava Tichého. Proč je tento argument tak zásadní, když není reflektován v jeho malířské tvorbě, byť je pro něj stěžejní a naopak se implantuje do fotografie, která je pro něj okrajovou? Druhotné zásahy do fotografií a dokreslující linie nemusí být jen akademickým reflexem, který estetizuje případnou nedokonalost zaznamenaného těla, ale taktilním ohlédnutím za mizející „nymfou".

Nabízí se srovnání s jiným výtvarníkem, tentokráte bez oficiálního uměleckého školení, zařazeného mezi tzv. art brut umělce. Zdeněk Košek se stal rovněž světově známým pro svůj unikátní výtvarný projev, kulminující v době jeho těžkých depresí. I on si ale více cení svých goghovských maleb, které zůstávají bez povšimnutí. I on si vytvořil plán (v případě Miroslava Tichého označovaný za koncept), celé dny pozoroval chod slunce a zaznamenával jednotlivé fáze jeho pohybu, sledoval počasí a vytvářel osobité „meteorologické mapy", často zakreslované na fotografie žen v pornografických časopisech. I v jeho tvorbě je zvláštní druh iracionálního hektického řádu. Naštěstí pro Zdeňka Koška, není jeho dílo objetí snahy po stvoření novátorského donkichotského umělce. U Zdeňka Koška i Miroslava Tichého probíhá dekódování symbolů života na jiném než obecném principu, vedlejším produktem může pak být jistá exotičnost, novost, originalita, ve kterých snadno bují fáma o umělci.
Krása fotografií Miroslava Tichého, je právě v neklasifikovatelnosti, neopakovatelnosti v nezáměrnosti, byť důsledně po léta opakované a tvořící vlastní „umělecký" kánon. Je o absenci touhy po diváckém soudu, v neuchopitelnosti pro kterou by snad bylo lépe, kdyby se s interpretací jeho fotografií zacházelo s velkou obezřetností a upustilo se od snahy uměle je povyšovat na piedestaly, na nichž nikdy nechtěly stát. Osvětlování záměru ho může někdy jen vyšisovat. Fotograf, nikoli malíř Tichý sní svět, tedy svět existuje, jak jej sní, po jeho „objevení" světem, se zdá, že Miroslav Tichý existuje již jen tak, jak ho sní svět.

Eva Pospěchová

(text vzniknul pro žurnál současného výtvarného umění Ateliér)

| more...